Jeden den na Dole ČSA.
Zase ten Ivan. Ještě jsme nevstřebali zážitky z fárání na Dole Svornost v Jáchymově, už mám v emailu další pozvání. Tentokrát vyjednal exkurzi do chodbic na velkolomu Československé armády v Komořanech. V úterý 24. října - poté, co jsme se převlékli do pracovního, vyfasovali přilby, lampy a sebezáchranný přístroj - nasedáme do stařičké dodávky. Po kratičké jízdě vystupujeme na "vyhlídce". Před námi se otevřel ohromný kráter, nad nímž se vrší val Krušných hor. Tady nás štajgr seznámil s historií a současností lomu. V minulosti tu bylo Komořanské jezero o rozloze 5600 ha, které vzniklo před 15000 lety. Odtud název zámku Jezeří. Mělké jezero se postupně zanášelo, až se vytvořily rozsáhlé mokřady. V roce 1831 bylo zahájeno vysušování pro potřeby budoucí hlubinné těžby. Tím vznikla zemědělská krajina se sedmi obcemi, které později ustoupily povrchové těžbě. Povrchový lom ČSA má momentálně rozlohu 5000 ha. Těží se zde nejkvalitnější hnědé uhlí v ČR. Uhelná sloj je až 28 metrů mocná, byla 180 metrů pod zemí. Pokud nebudou prolomeny těžební limity z roku 1991, za kterými je přibližně 750 milionů tun uhlí, je předpoklad, že stávající zásoby budou vytěženy do roku 2022. Poté by zde mělo vzniknout jezero o rozloze 700 ha. Jeho napouštění má trvat asi 15 let.
Nasedáme a prašnou cestou sjíždíme na dno kráteru. Míjíme opravdové strojní obry. Například největší stroj na našem území, korečkové rypadlo KR 5000, které odtěžilo nejnižší část nadloží, s výkonem 2000 m3 za hodinu. Nyní čeká, zda nebudou po roce 2020 prolomeny limity. Ze svrchní a střední části nadloží odebírá materiál kolesové rypadlo KU 800 s výkonem 2500 m3 za hodinu. Vytěženou oblast opětovně zasypávají další obři, a to zakladače ZP 6600 a ZP 2500. Konečně, z lesklé černé stěny odkusuje uhlí kolesové rypadlo KU 300 a to rychlostí 1200 tun za hodinu. Mezi těmito obry nepřetržitě přemísťují vytěžený materiál pasové dopravníky. Zastavujeme u třiceti metrové stěny uhlí, kam už tito obři nemohou. Hrozilo by narušení stability krušnohorského svahu. Alespoň část se vytěží hlubinným způsobem "chodbicemi". Upravit oděv, rozsvítit lampu a naše skupina mizí ve vstupním portálu. Po pár metrech nás zcela opustí denní světlo. Dál jdeme za rachotu, podél běžícího pásu. Teplý a vlhký vzduch, naplněný prachem, nás škrábe na průduškách a v očích, ani viditelnost za moc nestojí. Konečně po třech a půl kilometrech, kdy jsme minuli několik horníků obsluhujících pasové přesypy, jsme dorazili na čelbu. Stěnu obřezává kombajn v 65 metrů širokém záběru. Tady jsme se přivítali a objali s místními lamači. Tu si uvědomuji starou hornickou pravdu. Tady jsme závislí jeden na druhém a ty žabomyší spory jdou stranou. Ať jsi křesťan, ateista, žid nebo mohamedán, to je jen tvá věc. Tady jsme kamarádi, kteří si vždy pomůžou. Tady nikdy nevíš, kdo ti pomůže, až to budeš nejvíc potřebovat. V podzemí se cítím úplně jinak než venku. Ať je tu zima, mokro a bláto nebo naopak horký vzduch plný prachu a všude rachot. Tak to trochu drsné hornické kamarádství je tady najednou takové nějaké čisté! Poté, co jsme pokecali, někdo si i šňupl nabídnutého tabáku, vyrazila naše skupina veteránů zpět. Po kilometru jsme zastavili na nástupišti závěsné drážky. Za chvíli přijela lokomotiva, která nás vyvezla do kotle lomu. Ještě společná fotka a ujíždíme zpět vzhůru. Když jsme vyjeli na hranu lomu, vyběhlo z poza dun malé stádo muflonů. Můžeme si jen představovat, jak to tu bude jednou vypadat. "Veliké jezero pod horami, slunce rudě barví fasádu zámku Jezeří. Po hladině se prohání plachetnice. Je vidět i výletní parník, který veze turisty na zámek". Statný muflon se na zarostlé haldě zastavil, otočil hlavu jako by pozdravil "Zdař Bůh" a ladným skokem mizí v úžlabině.
Za Hornicko-historický spolek pod Ralskem Miroslav Janošek.